Dva psi znamenají dvojnásobnou dávku lásky, zábavy a – alespoň na první pohled – možná i méně potřeby našeho zabavování… nebo snad ne?
Soužití více psů ale zdaleka nemusí být tak idylické, jak se může na začátku zdát. Zatímco někdy si psi skutečně padnou do noty a vytvoří harmonickou smečku, jindy může nově příchozí štěně převzít nežádoucí návyky, vytvořit si silnější pouto k ostatním psům než k lidem – a postupně se z něj stane neřízená střela, která funguje jen v rámci skupiny. Ostatně, mezi pejskaři často koluje úsměvné, ale pravdivé pravidlo: první pes je vždycky zlatíčko – hlavně ve srovnání s tím druhým. Zkrátka klasické „druhé dítě“.
Co všechno vás tedy může čekat, pokud se rozhodnete svou smečku rozšířit? A na co si dát pozor, aby nový přírůstek vyrostl ve vyrovnaného, samostatného a dobře vychovaného člena rodiny?
Proč je fajn mít „sólistu“
Život s jedním psem má spoustu výhod – a z hlediska výchovy jde o nejjednodušší a nejpřehlednější zázemí. Pes, který kolem sebe nemá vlastní „psí rodinu“, obrací svou pozornost přirozeně na člověka. Učí se od něj, spoléhá se na něj při řešení neznámých situací a buduje si s ním silné a přímé pouto.
Zároveň máte prostor naplno se věnovat jeho individuálním potřebám. Znáte jeho tempo, povahu, strach i radosti. Všechny společné chvíle, výlety i tréninky jsou jen jeho – a právě to z něj dělá sebevědomého a samostatného parťáka.
Jeden pes navíc znamená i jednodušší každodenní režim. Můžete přizpůsobit denní program jeho energii a momentálním potřebám, nemusíte balancovat mezi více osobnostmi ani řešit, jak s jedním cvičit a druhého mezitím zabavit. Není to o tom, že by život s více psy byl nutně horší – ale rozhodně je náročnější.
Výhody života s jedním psem
- Silnější vazba na člověka
Pes se přirozeně orientuje na svého majitele, protože nemá jiného „psího parťáka“, se kterým by si tvořil hlavní vztah - Snadnější výchova a trénink
Všechny podněty a učení jdou přímo od člověka, bez rušení nebo negativního vlivu od dalšího psa. - Snazší rozpoznání komunikace
Chování psa je jednoznačnější – snáz poznáte, co se děje, protože nereaguje na interakce ve smečce, ale přímo na vás. - Více prostoru pro individuální přístup
Můžete přizpůsobit výcvik, režim i aktivity přesně podle temperamentu, zdravotního stavu nebo aktuálních potřeb konkrétního psa. - Méně konfliktů
Odpadá řešení hierarchie, boj o hračky, pozornost nebo zdroje – vše patří jednomu psovi, a tím pádem je denní režim jednodušší. - Snazší socializace ve světě lidí i psů
Řešíte chování jen jednoho psa, můžete se tedy plně soustředit a reagovat podle toho, jak situaci bude zvládat. - Lepší kontrola návyků a chování
Nemá od koho odkoukávat nechtěné chování (tahání na vodítku, štěkání, strachové reakce) – veškeré chování se tvoří pod vaším vedením. - Nižší finanční i časová náročnost
Jediný pes znamená méně krmiva, méně veterinárních nákladů i jednodušší zařizování při výletech, dovolených či při nemocích.
Když už nejsme jen dva
Rozhodnutí pořídit si druhého psa bývá jedním z největších zlomů – a pro mnoho majitelů i dosud největší výzvou v jejich „psí kariéře“. Najednou totiž nejde jen o jedno vodítko, jeden režim a jednu osobnost. V každé ruce držíte jiný balíček potřeb a emocí – a je na vás, jak tenhle nový systém vyvážíte. Starší pes možná funguje bez problémů, ale právě k němu teď přichází štěně, které svět teprve objevuje. A přitom se dívá. Pečlivě, intenzivně a pořád.
Co zvážit před pořízením dalšího psa
Finanční náročnost
Druhý pes znamená automaticky vyšší náklady – nejen za krmivo, ale i za veterinární péči, vybavení, pravidelné očkování nebo pojištění. Dva zdraví psi jsou jedna věc, ale co když onemocní oba naráz? Zvažte, jestli jste připraveni zvládat dvojnásobné výdaje i v méně ideálních situacích.
Časová kapacita
S jedním psem zvládnete denní režim s určitou lehkostí. Se dvěma už budete dělit pozornost – a ideálně i aktivity. Každý pes si zaslouží čas jen pro sebe. Mít dva psy neznamená „jeden vezme druhého ven“, ale často i dvě samostatná venčení, tréninky a individuální péči.
Zvládnutí současného psa
Nezáleží, jestli si pořizujete druhého, třetího nebo čtvrtého – vždy je klíčové, aby ten předchozí byl zvládnutý. Pokud pes není dobře socializovaný, neumí zvládat stres, odvolání nebo se neumí sám regulovat emoce, přenese to na nového člena smečky dřív, než stihnete zasáhnout.
Věkový rozdíl
Dva roky mezi psy mohou vypadat jako ideální mezigenerace, ale pes je partner na více než deset let a je tedy potřeba myslet i na stáří. Jste připraveni starat se o dva seniory najednou, s jejich specifickými potřebami, omezeními a péčí?
Logistika a zázemí
Dva psi znamenají víc místa v autě, víc místa v domácnosti a víc organizování. Máte někoho, kdo vám je pohlídá, když pojedete na dovolenou? Můžete s nimi cestovat společně? Jsou zvyklí na přepravku, hotel nebo nové prostředí? Logistické detaily často rozhodují víc než představa dvou chlupáčů na gauči.
Příprava na změnu dynamiky
Další pes znamená nejen nový vztah mezi vámi a ním, ale i proměnu vztahu mezi psy. Ne každý pes bude nadšený z nového člena. A ne každý nový člen se hladce přizpůsobí. Jste připraveni nastavovat pravidla, řešit případné konflikty a udržet pohodu pro všechny?
Pes patří k člověku, ne ke smečce
Když si domů přivedete štěně do už existující psí smečky, může být lákavé nechat věci plynout. Vždyť si spolu hrají, učí se od sebe, venku se navzájem následují – na první pohled to vypadá přirozeně a pohodlně. Jenže právě tady vzniká častý problém: štěně si nezačne budovat vztah s vámi, ale s ostatními psy.
Mnoho mladých psů pak vyrůstá v přesvědčení, že jejich hlavní oporou a vzorem je starší pes – ne vy. Navíc se často nemusejí učit zvládat situace samostatně, protože se jednoduše „schovají“ za smečku. V běžném provozu to nemusí být hned vidět – až do chvíle, kdy se ocitnou sami. A tehdy nastupuje panika, nejistota, odmítnutí spolupráce nebo úplné ignorování přivolání. Ne proto, že by pes nechtěl, ale protože jsme mu nedali prostor učit se důvěřovat nám.
Aby si vás štěně zvolilo jako svou hlavní jistotu i zábavu, je důležité s ním vědomě pracovat odděleně. Samostatně ho venčit, trénovat, brát bez ostatních do nových situací, které prožíváte společně. Učit ho, že svět zvládne i bez opory druhých psů – a že právě vy jste ten, ke komu má smysl se vracet, když neví, co dělat.
Ano, zabere to víc času. Ano, bude to znamenat plánovat víc než s jedním psem. Ale díky tomu vám vyroste pes, který není jen součástí smečky – bude to parťák, který sám o sobě stojí za to. A navíc z toho budete mít radost i vy: nic se nevyrovná chvíli, kdy vás štěně v davu najde očima a řekne si – „jo, tohle je můj člověk“.
Dvě štěňata z jednoho vrhu? Zní to hezky, ale...
Občas někoho napadne, že si rovnou vezme dvě štěňata z jednoho vrhu. „Budou si spolu hrát, vyrůstat jako sourozenci, nebudou sami.“ Na papíře to zní idylicky – ale v praxi je to jeden z nejméně doporučovaných kroků, jaké můžete v začátku udělat.
Dvě štěňata ve stejném věku, se stejnou startovní čárou, ale rozdílnou povahou a potřebami – a vy mezi nimi, jako jediný člověk, který má být oporou, trenérem i parťákem pro oba. V realitě téměř není možné věnovat každému tolik individuální péče, kolik by potřeboval. A právě to je často začátek celé katastrofy.
U dvou štěňat ze stejného vrhu se totiž může velmi snadno objevit takzvaný littermate syndrome – jev, kdy si štěňata vytvoří tak silné pouto mezi sebou, že se nedokážou samostatně rozvíjet. Jsou přehnaně závislá jedno na druhém, špatně reagují na separaci, a často se u nich objevují poruchy chování, nejistota, strachová agresivita nebo i výrazné nerovnosti ve vývoji. A paradoxně – čím víc jsou spolu, tím méně rostou jako jednotlivci.
Závěr: Jeden, dva, tři… ale vždy s rozmyslem
Ať už máte doma jednoho psa, nebo o rozšíření teprve uvažujete, jedno zůstává stejné – pes je především člen rodiny. Ne číslo, ne plán, ne doplněk domácnosti. Každý pes potřebuje čas, prostor a pozornost, která patří jen jemu.
Mít smečku může být nádherné, pokud na to máme kapacitu – nejen fyzickou, ale hlavně mentální. Ne každý pes ale potřebuje psího kamaráda. A ne každý člověk má podmínky na to, aby opravdu naplnil potřeby hned několika psů. Proto není žádná ostuda zůstat u jednoho. Naopak – často je to ta nejpevnější a nejhlubší vazba, jakou si lze se psem vytvořit.
A než se rozhodnete přivést domů dalšího chlupáče, dopřejte si čas na rozmyšlenou. My si totiž svá životní rozhodnutí děláme sami – ale pes? Tomu řídíme celý život my. A každý pes si zaslouží, aby měl život co nejlepší.
